Barunka si svou klícku oblíbila velmi rychle , zvykla si , že tohle území je její a nikdo jí tam nebude zasahovat. Jenže když ji krmím , tak ji do jejího obydlí musím zasáhnout a tak vždy Barunka vylezla , vrhla se na mou ruku a kousla mě nebo na mě pisklavým a chrčivým hlasem začala kříčet. Chápala jsem , že chce mít své soukromí a tak jsem ji nechala , jenže to mě občas přivádělo k tomu , že jsem ji musela jemně popošťouchnout , na známku , že tohle dělat nemá a že se nemusí bát. Později už to bylo lepší , Barunka se na mě sice také hrne , ale nemá v úmyslu mě kousnout nebo křičet , ale většinou mě chce pokárat , abych jí dala něco dobrého. No , když jí nic nedám a nic nemám , tak mě Barunka občas jemně kousne. Těší mě na tom to , že to zřejmě nemyslí špatně , protože to dělá s citem a tak aby mě to nebolelo. Její chránění územíale neskončilo úplně. Do klícky jí ruce strkat můžu , ale jakmile jí strkám ruce do její boudičky , tak už se jí to opravdu nelíbí. Jenže tuhle vlastnost já jí dopřeju , má právo na své soukromí a tak jí ho přeju. Možná máte doma také křečíka se stejným problémem. Chápu , že můžete chtít , aby tohle křečík nedělal , ale potom už záleží na vás , jestli ho to dokážete odnaučit. Ještě musím dodat , že Barunka si sice nenechá cokoli strkat do boudičky , ale když boudu vyndám , tak už toto pravidlo neplatí a já si mohu dělat co chci.

